Karina si nikdy nemohla představit, že její život se vydá takovou cestou. Snívala o svobodě, o vlastní budoucnosti, o studiu a kariéře. Ale drsná realita byla jiná. Její rodiče, unavení chudobou, v bohatém starším muži spatřili šanci pro záchranu celé rodiny. A kvůli té iluzorní stabilitě obětovali štěstí své dcery.

Alexandr Petrovič, šedesátiletý vdovec s aristokratickými způsoby a studenýma šedýma očima, vypadal na svatbě působivě. Jeho drahý oblek, vzpřímený postoj a sebevědomé pohyby ho prezentovaly jako člověka, zvyklého dostat vše, co si přeje. Pro hosty byl dokonalým manželem. Ale jen Karina věděla, že za její násilnou úsměvkou se skrývá bolest a tichý vzdor.

Svatba jako představení

Oslava byla luxusní — hudba, smích, nekonečné přípitky. Rodiče zářili pýchou, jako by byl tento sňatek jejich největším úspěchem. Hosté blahopřáli a obdivovali, aniž by tušili, že nevěstin úsměv je jen maska. Každý její pohled, každý krok byl plný smutku. Cítila se jako panenka, vystavena ke zhlédnutí, prodaná schůzkou mezi jejími rodiči a Alexandrem Petrovičem.

Když si všiml jejího odstupu, ženich se k ní naklonil a tiše řekl:
— Jsi dobrá dívka. Srovnáme to, uvidíš.

Tato slova zněla spíše jako rozkaz než útěcha. V tu chvíli si Karina uvědomila: nemá na výběr.

Ticho na panství

Když hosté odešli, obrovské panství se ponořilo do těžkého ticha. Každý stín vypadal hrozivě, každá zeď chladně nepřátelská. V ložnici zůstala sama s mužem, kterého nemilovala — a kterého se bála.

Alexandr Petrovič seděl v křesle a dlouho ji pozoroval, jako by chtěl přečíst každou její myšlenku.

— Dnes večer se skutečně staneš mou ženou, — řekl potichu, ale v jeho hlase byla železná pevnost.

Karina oněměla. Její srdce silně bilo, dech se jí přerušil. Ale to, co řekl potom, ji zasáhlo ještě víc.

Jeho požadavek

— Nechci poslušnou panenku, — řekl náhle. — Chci věrnost. Viděl jsem v životě příliš velké zrady. Chci, abys mi přísahala, že nikdy nebudeš milovat jiného muže, že mě nikdy neopustíš.

Karina zůstala zaražená. Čekala příkazy, možná tvrdost, možná i hrubost. Ale tato přísaha? To byla nejstrašnější past. Protože její srdce už dávno patřilo jinému — kolegovi Arturu, se kterým kdysi snila o společné budoucnosti.

Její rty se třásly. Nemohla říct pravdu, ale nemohla ani lhát. Alexandr Petrovič vstál, pevně ji uchopil za ruce a nařídil:
— Řekni to, — požádal. — Přisahaj.

Vnitřní výkřik

Slzy se jí nahrnuly do očí. Své sny už obětovali rodiče, svobodu jí ukradla osud, a teď ji nutí vzdát se i toho posledního — lásky.

Třesoucím se hlasem zašeptala:
— Přísahám…

V tom okamžiku se v ní něco zlomilo. Uvědomila si, že tato noc je začátkem utrpení, z něhož možná nikdy nebude úniku.

Co přijde dál?

Nikdo nevěděl, co Karině přinese přísaha. Zůstane zajatcem bohatství a kontroly, nebo najde sílu bojovat o svou svobodu? Dokáže její láska přežít mezi studenými zdmi panství, kde každé slovo zní jako rozsudek?

Příběh teprve začíná, ale jedno je jisté: osud této dívky se stal rukojmím cizí chamtivosti a ambicí. A přísaha složená té zlověstné noci mohla navždy změnit její život — a životy těch, které skutečně milovala.