Ranní hodiny pro něj vždy znamenaly klid a naději. Rybář, zvyklý na ticho a rytmus moře, znal každý šepot vln a každý pohyb vody. Ale toho dne byla známá harmonie narušena. Slunce sotva vycházelo nad horizontem, když jeho pohled zachytil podivný předmět vyplavený na kamenitý břeh.

Nejprve si myslel, že jde o kontejner, zrezivělý železný odpad nebo opuštěnou krabici. Ale čím víc se přibližoval, tím víc cítil nevysvětlitelnou tíhu v hrudi. Před ním ležela truhla. Kovová truhla. Stará, prožraná rzí a solí, pokrytá řasami a mušlemi, jako by několik desetiletí bloudila po mořských vlnách, než skončila právě zde.

Nečekané zjištění

Rybář ztuhnul, ohromený šokem. Kolem něj nebyla ani živá duše. Jen křik racků a nekonečné dýchání moře mu dělaly společnost. Chladný třes ho prošel po zádech. První myšlenka byla—nedotýkat se toho a okamžitě zavolat policii. Ale lidská přirozenost je tvrdá: zvědavost často vítězí nad strachem.

Truhla byla zamčená malým, zrezivělým zámkem, ale kov už dávno zničila vlhkost. Stačilo jediný pohyb a zámek se rozpadl v prach. Srdce mu bilo jako nikdy předtím. S námahou zvedl těžké víko, které se s děsivým zvukem zavrzalo, naplnivši vzduch mrazivým dozvukem, jako varování.

Šokující pohled

Uvnitř nenašel to, čeho se nejvíce bál—lidské tělo. Ale truhla nebyla prázdná. Zabaleno do látky, černé od času, ležely podivné předměty. Starý kožený deník, promočený vodou, ale stále čitelný. Vedle něj—tmavý kříž na řetízku a malá dřevěná krabička, zničená mořskými červy.

Rybář zůstal ztuhlý, nevěděl, co má dělat. Jeho pohled sklouzl na deník. Opatrně prolistoval několik křehkých stránek a všiml si vybledlých slov. Napsaná rukou námořníka z jiného času, slova vyprávěla o podivné cestě, prokletí a posledním varování: «Truhla nikdy nesmí být otevřena na pevnině.» Věta zněla jako hrozba, směřující přímo k němu.

Legenda ožila

Vzpomněl si na staré příběhy, které vyprávěli staří lidé ve vesnici. Mluvili o lodi, která zmizela v těchto vodách před více než stoletím. Lodi, která převážela nejen cestující, ale i «speciální náklad,» o kterém nikdo neměl vědět. Její osud zůstal tajemstvím: žádný přeživší, žádné stopy, žádné zbytky.

A teď, před jeho očima, ležel důkaz, jako by vytažený z hlubin této zapomenuté legendy.

Osudové rozhodnutí

Myšlenky mu běžely hlavou. Měl by zavolat úřady? Vzít si předměty domů? Nebo je vrátit zpět do moře, jako by se nikdy nic nestalo? Ale jeho ruce jednaly samostatně—zvedl dřevěnou krabičku. V tu chvíli projel po břehu studený vítr, tak silný, že to vypadalo, jako by mu svět sám varoval.

Uvnitř se zablýskl předmět—kovový amulet, pokrytý neznámými symboly. Jeho povrch zářil zeleně a modře, jako by v něm byly uvězněny hlubiny moře. Rybář instinktivně ruku odtáhl. Hruď se mu sevřela—měl pocit, že ho někdo pozoruje, i když byl břeh opuštěný.

Tajemství nebo prokletí?

S prásknutím zavřel truhlu a ustoupil zpět. Hlavu měl v oblacích, myšlenky se mu pletly. Měl by svět o tom vědět? Nebo by tajemství mělo zůstat navždy pohřbeno v vlnách? Slova z deníku mu zněla v hlavě: «Kdo se dotkne amuletu, spojí svůj osud s mořem.»

V tu chvíli narazila neobvykle vysoká vlna na břeh a polila ho mrazivou vodou. Truhla se pohnula, jako by si sama chtěla vrátit zpět do moře. Rybář pochopil: oceán se jen tak nevzdá této tajemství.

Ozvěna minulosti

Deník si nevzal. Amulet se neodvážil znovu dotknout. Všechno tam nechal, kde to našel. Ale když se vracel ke své loďce, nemohl se zbavit pocitu, že ho někdo neviditelný sleduje. V hlavě mu stále zněla slova: «Kdo otevře truhlu, probudí to, co spalo po staletí.»

Od toho dne jeho ranní výpravy na moře už nikdy nebyly stejné. Šumění vln mu nepřinášelo klid, křik racků mu připomínal tajemství zanechané na břehu. Ale nejděsivější bylo uvědomění, že už nikdy nebyl sám.