Byl to jeden z těch dusných, parných dnů, kdy vzduch stojí a každý nádech působí těžko. Slunce pálilo nemilosrdně, asfalt se pod nohama roztékal, a jediné, co jsem si přál/a, bylo dostat se domů, zavřít okna a pustit klimatizaci. Ale předtím jsem se rozhodl/a zastavit v supermarketu pro něco k večeři.

Když jsem kráčel/a parkovištěm, ruku nad očima, abych se ochránil/a před ostrým sluncem, zaregistroval/a jsem něco z doslechu. Otočil/a jsem se — a zůstal/a jsem stát jako opařený/á.

V uzavřeném autě, přímo na slunci, ležel německý ovčák. Ani jedno otevřené okno, žádný čerstvý vzduch. Pes vypadal vyzáble, s vyplazeným jazykem a skleněným pohledem, těžce dýchal. Nelhal, nehýbal se. Jen tam seděl a sotva se držel. Věděl/a jsem, že není času nazbyt. Jestliže je venku 30 °C, v autě může být i přes 50 °C. Nebyla to jen zanedbanost — bylo to pomalé zabíjení.

Na palubní desce jsem si všiml/a poznámky s telefonním číslem. Ihned jsem zavolal/a. Ozval se muž.

Snažil/a jsem se zachovat klid:

— „Váš pes je v autě, je mu hodně špatně. Vraťte se okamžitě, prosím!“

Z druhé strany – studený, lhostejný tón:

— „Dal jsem mu vodu. Nedělejte si starosti, není to váš problém.“

Když jsem znovu pohlédl/a dovnitř — ano, byla tam voda. Ale v uzavřené láhvi. Ležela na sedadle. Jak, řekněte mi, může pes pít ze zavřené láhve?

Krev mi vřela. Srdce mi bilo jako o závod. Uvědomil/a jsem si, že ten muž neplánuje hned přijít. A pes nemohl čekat.

Nebyl čas na přemýšlení. Viděl/a jsem kámen na zemi — sebral/a jsem ho a s veškerou silou udeřil/a do bočního skla.

Poprvé nic. Podruhé — prasklo. potřetí — rozbilo se. Spustila se alarm, lidé se otočili, někteří začali natáčet. Bylo mi to jedno.

Otevřel/a jsem dveře a vytáhl/a psa ven. Spadl na zem, těžce dýchaje. Polil/a jsem ho vodou, kterou jsem měl/a u sebe, navlhčil/a mu hlavu, tlapky, břicho. Nevím, jak dlouho to trvalo. Ten pohled — ten si pořád pamatuji.

Po několika minutách dorazil majitel.

Nepřišel k psovi. Neptal se, zda je v pořádku. Jen se ke mně přiblížil, naštvaný, křičel:

— „Co to děláte?! Rozbil/a jste mi okno! Zavolám policii!“

— „Dejte,“ odpověděl/a jsem klidně. „A řekněte jim také, jak jste nechal psa umírat v autě.“

Policie dorazila rychle. Vyprávěl/a jsem všechno, ukázal/a řezné rány na ruce od skla a několik videí od svědků. Muž hrozil žalobou. Ale pak se všechno změnilo.

Jeden z policistů se ho zeptal:

— „Můžete prokázat, že ten pes je váš?“

Majitel se zarazil:

— „No… dal mi ho kamarád. Dokumenty teď nemám…“

— „A čip? Veterinární pas? Důkaz, že je váš?“

Ticho.

Druhý policista se obrátil ke mně:

— „Chcete podat trestní oznámení na týrání zvířat?“

Jen jsem přikývl/a.

Policie ihned kontaktovala inspektorát pro ochranu zvířat. Pes byl na místě odebrán. Protiprávní jednání bylo zaznamenáno a muž bude čelit sankci.

Musel/a jsem jít na stanici podat výpověď. Když jsem se vrátil/a domů, byl/a jsem celý/á ulepený/á, špinavý/á, s škrábanci. Ale myslím jsem měl/a jen jediné.

Druhý den mi zavolali z útulku:

— „Pes se má lépe. Pokud chcete, můžete ho přijít navštívit. Jakmile někdo vstoupí dovnitř, zvedne oči — jako by vás hledal.“

Šel/šla jsem bez váhání.

Ležel v chladném kotci, s miskou vody. Když mě spatřil — pomalu vstál. A přistoupil ke mně. Nebečel. Jen si položil hlavu ke mně k noze.

Nepovažoval/a jsem, že si půjdu psa adoptovat. Ale ten pohled mi řekl všechno. Právě teď vyplňuji dokumenty na adopci.

Možná jsem toho dne nezměnil/a celý svět. Ale zachránil/a jsem jeden život. A možná ten život zachránil ten můj.