Ostrý zápach antiseptika, smíchaný s tíživým tichem kliniky, se stal každodenní součástí Andreevny Kovalovové. Pracovala tam teprve několik týdnů, ale každý krok chladnou chodbou ji tížil neviditelnou vahou.

Oddělení pro pacienty v kómatu vypadalo jako svět, v němž čas přestal existovat. Přístroje pravidelně pípaly, stěny zářily sterilní čistotou — nejvíce ji však znepokojovala prázdnota, jako by jakýkoliv známka života byla uhaslá.

Z množství pacientů ji vždy upoutal jeden: Sergěj Poljakov. Nebyl to obyčejný pacient. Před pár měsíci jeho jméno rezonovalo na titulních stránkách. Milionář, majitel jedné z největších technologických společností v zemi — člověk, který měnil pravidla trhu. A pak se stala záhadná dopravní nehoda. Deštivou nocí vozidlo náhle vylétlo ze silnice. Oficiálně — tragédie. Neoficiálně — šeptání o sabotáži. Příliš mnoho lidí mělo z jeho pádu prospěch.

Úkoly Kovalovové byly jednoduché: sledovat jeho životní funkce, přizpůsobovat přístroje, měnit obvazy a plenky. Ale hned od prvního dne k němu cítila něco zvláštního. Možná to byl kontrast mezi kdysi mocným mužem a nyní bezmocným tělem svázaným hadičkami a dráty.

Ostatní sestry se držely pouze svých úkolů. Ale ona nemohla. Myla mu obličej, masírovala mu ruce, pečovala o něj s nevysvětlitelnou jemností, jako by věřila, že ještě může cítit.

A pak jedno šedivé ráno, když kontrolovala přístroje u jeho lůžka, spatřila něco, co jí vyrazilo dech.

Nejdřív — sotva znatelné pohyby. Jeho ruka — nehybná měsíce — se pohnula.

Kovalovová ztuhla. „To si představuji,“ pomyslela si. Ale pak znovu: prsty se lehce ohnuly, jakoby se snažily prorazit ticho smrti.

Srdce jí začalo bušit. Monitory zašeptaly ostré tóny, čáry na obrazovce se nečekaně rozkmitaly. Místo paniky ji zaplavila hrůza smíchaná s respektem.

Přiklonila se a zašeptala:
— Pane Poljakove… slyšíte mě?

A pak se stalo nemožné.

Jeho rty — suché, popraskané, bez života po celé měsíce — se zachvětaly. Nebyl to ani slovo, ani zvuk, ale zoufalý pokus promluvit.

Ruce Kovalovové se třásly. Lékaři neustále tvrdili, že šance na probuzení jsou téměř nulové. Rodina se už připravovala na nejhorší. Ale před jejíma očima se začal dít zázrak.

S tímto zázrakem přišla i temná myšlenka. Pokud se probudí — pokud promluví — může odhalit pravdu o té „nehodě“. A některé pravdy nesmí vyjít na světlo. Byli lidé, kteří by udělali cokoli, aby tomu zabránili.

Kovalovová se podívala na dveře. Na chodbě se ozývaly kroky. Jen ona věděla, co se skutečně stalo.

Poprvé v životě pocítila, že její rozhodnutí nejsou jen součástí zdravotní péče. V jejích rukou byla tajemství, která mohla změnit nejen osud jednoho člověka, ale rovnováhu celé země.

A zůstala jedna otázka: měla by někomu prozradit pravdu… nebo mlčet navždy?