Měl to být splněný sen: svatba, bílé šaty, přísahy věčné lásky. Ale pro Kuzněcovovou Sergejevnu to připomínalo spíše noční můru. Každý den, který ji přibližoval ke sňatku se sedmdesátiletým Petrem Arkadijevičem, byl pro ni stále těžší.

Její matka jí neustále opakovala: „Musíš si ho vzít, je to tvoje šance na důstojný život. Je starostlivý, nikdy ti nebude nic chybět.“ Ale Sergejevna cítila uvnitř jen strach. Věkový rozdíl byl příliš velký. Pokládala si stále jednu otázku: jaká budoucnost ji čeká s mužem, který by mohl být jejím dědečkem?

Přípravy a tichá bolest

Během zkoušky šatů, když jí matka upravovala závoj a opakovala, že „tohle je ta správná cesta“, Sergejevna cítila, jak se dusí. Nebyla to její volba — jen se podřídila. Každý její úsměv byl jen maska, za kterou se skrývalo zoufalství.

Po měsíci přišel den svatby. Hosté připíjeli, smáli se, gratulovali. Petr Arkadijevič zářil štěstím, hrdě držel za ruku svou mladou ženu. Ale Sergejevna byla chladná, prázdná, vyděšená z nadcházející noci.

Noc, která všechno změnila

Když odešel poslední host a hudba utichla, přišla chvíle, které se bála. Sergejevna pomalu kráčela chodbou ke svému manželovi. Každý krok byl jako krok ke konečnému rozsudku.

Pak zaslechla tlumené hlasy za dveřmi. Zastavila se a přiložila ucho ke dřevu. Nejdřív si myslela, že si to jen představuje. Ale šepot byl čím dál zřetelnější.

S bušícím srdcem a třesoucíma se rukama otevřela dveře — a v tu chvíli oněměla.

Šokující odhalení

To, co viděla, ji zmrazilo. Na posteli seděli dva lidé: její manžel a… její matka. Jejich blízkost nenechávala prostor pro pochybnosti.

Hlasy, které slyšela, patřily jim. Ta samá matka, která ji donutila vstoupit do toho manželství, která přísahala, že je to „správné rozhodnutí“, byla nyní v náručí muže, za kterého ji provdala.

V jediném okamžiku jí všechno došlo. Nátlak, rozkazy, neustálé přesvědčování… Nebylo to kvůli jejímu dobru, ale kvůli naplnění matčiných vlastních tužeb.

Svět se jí zhroutil

Sergejevna stála jako zkamenělá, bez dechu, bez slz. Hlavou jí probleskovaly obrazy z posledních týdnů: závoj, přípitky, gratulace. Všechno byla jen lež, klam.

Vztek se mísil se zoufalstvím. Jak mohla její vlastní matka, osoba, které nejvíc věřila, zradit tak krutě? Co pro ně znamenala? Jen pěšák, jen oběť?

Útěk do temnoty

Tu noc nemohla zůstat. Ve svatebních šatech ještě na sobě vyběhla do ulice, oslepená slzami. V mysli jí zněla jediná otázka: „Proč já? Proč právě já musím zaplatit za jejich zradu?“

Její svět, už tak křehký, se úplně zhroutil. Už nebyla jen mladá nevěsta uvězněná v manželství bez volby — byla dcerou zrazenou tím nejkrutějším způsobem.

Tohle není jen příběh o výhodném sňatku. Je to výkřik ženy, která přišla o právo volby a byla zneužita pro cizí zájmy. A to nejhorší — zrada nepřišla od cizích lidí, ale od její vlastní matky.