Tou nocí, kdy vesnice spala, tři uprchlíci zaklepali na dveře osamělé chalupy u lesa. Ledový vítr vanul na jejich záda, ale ještě hroznější byl strach z pronásledovatelů. Věřili, že tam najdou útočiště. Místo toho potkali podivné děvče, které jim navždy změnilo osud.

Nepozvaní hosté

Tři muži – roztrhaní, vyčerpaní, ale odhodlaní. Utekli z vězení, kde se každý den zdál jako věčnost. Ignát třásl horečkou, jeho tvář byla popelavá, rty popraskané. Pavle, nejrozumnější z nich, se snažil vše udržet pod kontrolou. A Bugaj, bestie s šílenýma očima, jen se posmíval a dychtivě se díval kolem sebe.

Dveře otevřela sedmiletá dívka. Její oči byly obrovské, téměř průhledné, hlas slabý jako zvoneček. Představila se: Ivanova Petrovna. Ale řekla to s takovou dospělou jistotou, že se uprchlíci nervózně podívali jeden na druhého.

„Nemám rodiče. Žiju tady sama. Chtěli byste čaj?“ řekla tiše a klidně, jako by jí nebylo divné, že před ní stojí tři neznámí.

Ikony v rohu

Když se děvče točilo kolem kamny, Kovář začal prohledávat chalupu. V jednom temném rohu našel několik starých ikon ve zlatě zdobených rámech. Postavy na nich byly přísné, ale v namalovaných očích plál živý oheň.

Otřel je od prachu a vzduch okamžitě zesebral. Bez váhání shodil ikony do pytle. Neuvědomil si, že se děvče na chvíli zarazilo a vdechlo – jako by tušilo, že od toho okamžiku už není cesty zpět.

„To je ale štěstí!“ zahuhlal drsně a vrátil se k stolu.

Podivná pohostinnost

Na stole už měli bylinkový čaj a chleby. Muži jedli hltavě, jen Ignát se ničeho nedotkl. Křivil se bolestí, třásl se a bylo mu špatně.

„Nebojíš se nás?“ posmíval se Pavle.

„Proč bych se měla bát? Já vím, proč jste sem přišli,“ odpověděla děvčina s chladným klidem.

Ta slova je všechny tři přerušila. Pavle zamračeně mlčel, Kovář se zachvěl a Bugaj se zvadlým smíchem odpověděl. Ale děvčiny oči byly hluboké, staré a nekompromisní.

Noc soudu

Přesto se rozhodli odejít. Jakmile opustili chalupu, noc se změnila. Cesta se kroutila, stala se nekonečnou, mlha vycházela ze země. Každý krok zněl jako posměch lesa.

Ráno je vesničané našli uprostřed vsi. Byli nepoznatelní: vlasy měli úplně bílé, tváře vrásčité, oči prázdné – jako by za jednu noc zestárli o desetiletí.

Hrůza v chalupě

Když se vesničané odvážili vstoupit do chalupy, zastavili se na prahu. Uvnitř bylo vše stejné: čaj na stole, chleby nedotčené, židle na svém místě. Ale ikony zmizely.

A na lavici sedělo děvče. Její obličej už nevypadal jako dětský. V očích jí zářila pradávná a studená síla, něco, co nebylo lidské.

Tehdy pochopili: nebyla dítětem. Byla strážkyní. Těmi, kdo po staletí chránili svaté ikony. A každý, kdo si dovolil je dotknout – zaplatil nejvyšší cenu.

Tajemství chalupy

Od té doby se nikdo neodvážil chalupu navštívit. Šeptali, že stojí na hranici mezi světy, že v ní žije duch zahalený do podoby dítěte. A že každý, kdo vstoupí s nečistými úmysly, vyjde proměněn – pokud vůbec vyjde.

Legenda přetrvává dodnes: tři uprchlíci, kteří během jedné noci celý zbělili. Ale děsivější než jejich bílé vlasy a vrásky byly oči – plné hrůzy, kterou slovy nelze popsat.

A děvče stále čeká v chalupě. Čeká na dalšího, kdo zopakuje jejich chybu.