Více než třicet čtyři dní ležel nehybně. Bílé zdi jednotky intenzivní péče, tlumené světlo a monotónní pípání přístrojů byly jedinou realitou, která ho obklopovala. Mladý policejní důstojník, těžce zraněný při výkonu služby, utrpěl vážné poranění mozku. Od okamžiku nehody neotevřel oči. Lékaři bojovali ze všech sil, ale každý nový den bez zlepšení rozpouštěl i poslední jiskru naděje.

Toho večera lékařské konzilium přijalo těžké rozhodnutí: pokud se do rána neobjeví známky zlepšení, přístroje udržující život budou odpojeny. Pro rodinu to bylo jako slyšet rozsudek smrti. Snažili se připravit na rozloučení, když jeden z lékařů navrhl poslední gesto — umožnit jeho služebnímu psovi, aby se s ním rozloučil.

Larry nebyl obyčejný pes. Byl mladý, ale už vycvičený člen policejní kynologické jednotky. Spolu s důstojníkem prošli měsíci tvrdého výcviku, nočními hlídkami a nebezpečnými akcemi. Pro Larryho byl jeho psovod středem celého světa. A teď se ten svět rozpadal.

Když ho přivedli do sterilního nemocničního pokoje, Larry ucítil vůni dezinfekce a zastavil se. Kráčel pomalu, se sklopenýma ušima a očima plnýma obav. Ale když spatřil známou postavu na posteli, náhle ztuhl.

Chvíli pozoroval tvář svého pána, a pak hlasitě a ostře štěkl — přesně jako když při službě vyhlásili poplach. Zdravotní sestra se ho pokusila odvést, ale Larry se vysmekl a jedním skokem se ocitl na posteli. Začal čichat tvář svého člověka, jemně ho postrkoval čumákem a olizoval mu ruce. Jeho ocas bušil do prostěradla.

— „Larry…“ — ozval se najednou tichý, slabý hlas. Ale tentokrát to bylo skutečné.

Zpočátku si lékaři mysleli, že se jim to zdálo. Ale přístroje to potvrdily — dýchání se prohloubilo, srdeční rytmus se změnil. Larry si lehl přímo na hruď svého pána, tiskl se k němu a zasunul čumák pod jeho bradu. V tom okamžiku se důstojníkovy prsty jemně pohnuly.

Zdravotnický tým okamžitě zareagoval. Tlak stoupal, srdce bilo stabilněji. Pak, s obrovským úsilím, otevřel oči. První věc, kterou uviděl, byla tvář jeho psa — plná starosti a lásky.

— „Larry…“ — zopakoval. Tentokrát už nikdo nepochyboval, že se vrací z temnoty.

Postup odpojení přístrojů byl okamžitě zastaven. Lékaři zesílili léčbu a v následujících dnech se stav důstojníka zlepšoval. Nikdo to nedokázal vědecky vysvětlit, ale všichni byli přesvědčeni, že to byl Larry, kdo přivedl svého přítele zpět k životu.

O měsíc později už důstojník dokázal sám sedět. První věc, kterou si přál, bylo znovu vidět Larryho. Když pes vtrhl do pokoje s vrtícím ocasem, několik členů personálu potichu odešlo, aby skryli slzy.

Od toho dne se už nikdy nerozdělili. A každý, kdo znal jejich příběh, věřil v jedno: někdy jsou láska a věrnost silnější než jakákoli lékařská prognóza.