Olena chřadla přímo před očima všech. Před několika lety byla kráskou vesnice – blonďaté vlasy, jasné oči, úsměv, který rozzářil její tvář. A teď? Pouhý stín, ze kterého život odtékal každý den jako voda z děravého džbánu. Tváře se jí propadly, tvář ztratila barvu a tmavé kruhy pod očima už nešlo skrýt.

Sousedky na ni hleděly jen se soucitem, když se sotva ploužila do malé knihovny, kde dřív pracovala. Knihy zůstaly jejím jediným útočištěm – jediným místem, kde nacházela útěchu, protože její vlastní život se proměnil v noční můru.

Mykola, její manžel, už nebyl tím mužem, kterého kdysi znala. Někdy pozorný a něžný, teď se vracel domů zamračený, podrážděný, často s vůní cizího parfému. Olena mlčela – věděla, že hádky nic nezmění. Jen by vše zhoršily. Dokonce našla na jeho košilích stopy rtěnky, ale když se snažila mluvit, jen se smál.

– „Dokážeš si to představit, ženská?“ – posmíval se. „Už si peru košile sám! Ty jsi slabá a nemocná, pomáhám ti.“

Ale pravda byla, že pral jen své vlastní košile. O všechno ostatní se musela postarat ona. Olena polykala bolest, dusila ji v sobě. Už neměla sílu bojovat – horečka ji spalovala, kašel trhal její plíce, kůže byla pokrytá vyrážkou.

Její přítelkyně Natalija ji prosila, aby odjela do města za skutečnými lékaři. Ale Olena jen smutně krčila rameny:
– „Tam už mi nic nepomůže…“

A Mykola si mezitím spřádal svou vlastní síť. Už měl jinou ženu – mladou, krásnou, z města. Chtěla víc, chtěla jiný život. A on také snil o něčem jiném. Jenže měl problém: neměl vlastní byt a nemocná manželka mu byla na obtíž.

Rozhodl se tedy hrát vabank. Aby se své blednoucí manželky navždy zbavil, prodal polovinu domu… bývalému vězni.

Celá vesnice byla v šoku. Jak mohl nechat nemocnou ženu pod jednou střechou s člověkem, který právě vyšel z vězení? Ale Mykola jen pokrčil rameny:
– „A co já s tím? Už to není moje věc.“

Olena neprotestovala. Neměla sílu. Ale hluboko v duši cítila, že její osud se brzy změní.

Čas plynul. Nemoc ji dál vyčerpávala a Mykola si už představoval, že brzy zůstane jediným dědicem. Ale když se po nějaké době vrátil pro to, co si myslel, že mu náleží, čekal ho pohled, ze kterého mu ztuhl krevní oběh.

Dům byl k nepoznání. Dvůr upravený, plot čerstvě natřený. Podél cesty rozkvetly květiny, které tam nikdy dřív nerostly. Z oken zářilo světlo a zevnitř se ozýval smích.

A tehdy ji uviděl.

Olena seděla u velkého stolu – ne vyčerpaná a slabá, ale usměvavá, hezky oblečená, s jiskrou v očích. A vedle ní seděl ten samý bývalý vězeň – upravený, pevný, sebevědomý.

Ukázalo se, že po propuštění z vězení skutečně hledal nový začátek. Byl šikovný řemeslník – opravil dům, vzal Olenu do města za lékaři, kupoval jí léky, byl jí nablízku, když se zotavovala. Nejen že vrátil dům k životu – vrátil život i jí.

– „Jak vidíš, Mykolo, pořád jsem naživu,“ řekla Olena klidně a podívala se mu přímo do očí. „A všechno ostatní… už není tvoje.“

V ten okamžik si uvědomil, že ztratil všechno. Nejen dědictví. Nejen dům. Ale i ženu, kterou kdysi ponižoval a opustil.

A největší rána? Viděl, že po boku bývalého vězně byla Olena šťastnější, než kdy byla s ním.