Byla to noc, jaké se i nejzkušenější řidiči snaží vyhnout. Sníh padal v hustých závějích, světla sotva pronikala bílou vánicí a vítr vyjel jako rozzuřená šelma, vrhal ledové jehly do čelního skla. Silnice vypadala, jako by dýchala – němá a hrozivá. Sergej Volkov, kamioňák s dvacetiletou praxí za volantem, svíral řízení ztuhlými prsty. Instinkt — ten, který ho už tolikrát zachránil — mu našeptával, že něco není v pořádku.

A tehdy ji uviděl.

Tmavá silueta u silnice, téměř pohlcená sněhovou vánicí. Příliš pozdě pro náhodné kolemjdoucí. Příliš pusté místo. Příliš nebezpečné. Ale Sergej ji nemohl jen tak minout.

Setkání

Zabrzdil kamion a vystoupil do mrazu. Tam, zavátá sněhem, ležela mladá žena. Modré rty, obličej bledý jako smrt, oblečená lehce — zcela nevhodně pro tuto zimu.

„Hej! Slyšíš mě?“ zakřičel otřeseným hlasem a dotkl se jí na rameni.

Z jejích rtů vyšel slabý sten. Byla naživu.

Bez váhání ji vzal do náruče a odnesl do tepla kabiny. Zapnul topení na maximum, zabalil ji do deky a přiložil jí termosku s horkým čajem, doufajíc, že zvládne alespoň lok.

Její prsty se sotva pohnuly, jako by se držely samotného života, ale oči zůstaly zavřené.

Jméno, které změnilo vše

Sergejův pohled padl na její kabát. Něco se zablesklo — peněženka. Na chvíli zaváhal. Nikdy by se nehrabal v cizích věcech. Ale teď to mohl být jediný způsob, jak zjistit, kdo to je.

Peněženka z drahé kůže. Uvnitř — pár bankovek, karty, doklady. A tehdy to uviděl.

Maria Lebeděva.

To jméno ho zasáhlo jako blesk. Zatajil dech, krev mu zmrzla v žilách.

To příjmení… Lebeděv. To samé, které se deset let snažil vymazat z paměti. Spojené s člověkem, který mu zničil život, vzal mu všechno a donutil ho zmizet.

A teď, přímo v jeho kabině, seděla dcera toho muže.

Náhoda — nebo past?

Sergej sevřel ruce na volantu. Může to být skutečně náhoda? Dívka ponechaná uprostřed sněhu, na opuštěné silnici, se jménem, které ho nejvíce děsilo? Nebo to byla past, pečlivě připravená, aby ho po všech těch letech vylákala z úkrytu?

Pozoroval její bledou, křehkou a bezmocnou postavu, ale uvnitř cítil hrozbu větší než bouře venku. Měl ji nahlásit policii? Odvézt do nemocnice a zmizet? Nebo riskovat a počkat, až mu řekne pravdu?

Každá možnost byla nebezpečná. Ale nechat ji tam — to bylo nemyslitelné.

Cesta do neznáma

Kamion polykal zasněžené kilometry a v kabině vládlo ticho těžší než mráz venku. Sergejovo srdce bilo rychle, věděl: tohle nebyla obyčejná náhoda. Tato noc byla začátkem příběhu, před kterým utíkal celou dekádu.

A teď vedle něj seděla minulost, zabalená v dece, třesoucí se zimou — ale děsivější než vánice, která se je snažila oba pohltit.

Nevěděl, jak tato cesta skončí. Ale jedno bylo jisté: jeho život už nikdy nebude stejný.