Nechali mou matku samotnou na letišti a odletěli na dovolenou. To, co jsem udělal potom, si budou pamatovat navždy.

Byl to den, na který nikdy nezapomenu. Moje matka – sedmdesátiletá žena se slabým srdcem – přiletěla z rodného města, aby s námi strávila pár týdnů. Po dlouhém cestování, s těžkým kufrem a unavenýma očima, stála sama v příletové hale pražského letiště.

Nikdo na ni nečekal.

Příbuzní, kteří slíbili, že ji vyzvednou, už byli dávno pryč. Odletěli na dovolenou do Řecka. Bez varování, bez omluvy, bez špetky studu. Prostě ji tam nechali. Jako kdyby byla nějaký zapomenutý balík.

Zvedla mi telefon s roztřeseným hlasem a řekla jen jednu větu: „Nikdo tu není.“

Okamžitě jsem sedl do auta a jel na letiště. Když jsem ji našel, seděla na studené kovové lavičce. Oči červené, ruce složené v klíně. Usmála se, když mě uviděla – ona, která si nikdy na nic nestěžovala. Ale mně to stačilo.

To, co jsem udělal potom, nebylo zlé. Nebylo to pomstychtivé. Bylo to spravedlivé.

Počkal jsem, až se vrátí. Až začnou sdílet fotky z pláže a chlubit se, jak si „odpočali od všeho“. A pak, před celou rodinou, jsem řekl pravdu. Bez křiku. Bez urážek. Jen čistou pravdu o tom, co udělali.

Všichni ztichli. Atmosféra by se dala krájet. Nebylo slyšet žádné výmluvy. Žádné omluvy, které by to mohly napravit.

Od té doby se k matce chovají jinak. Navštěvují ji. Volají jí. Posílají květiny. Možná ze studu. Možná ze strachu. Ale jedno vím jistě:

Už ji nikdy nenechají samotnou.